Jíťa –
Bahno, kam se podíváš
13.6. je tu a stejně jako vloni se překrývá bajkový Malevil Cup se silničním Krakonošem. A stejně jako vloni volím bližší a (ač silničářka) mému srdci milejší variantu v Jablonném. Sice mě trochu mrzí, že tentokrát nejedu se svými oranžovými kamarády, ale už jsem přihlášená a přes to vlak nejede. Výhled nic moc, v týdnu pořád prší, to bude všude bláta a podmáčeného terénu. Kolíkáč mě večer předem instruuje, ať hákuji Lukáše Bauera, který taky jede stovku. Na poslední chvíli tedy googlím, jak vypadá, že má oranžovou POC helmu a červenobílý dres. Ráno volím zateplenou kombinézu, i když zima není, ale představa 6h plahočení v dešti, v blátě, kde se bomby asi nepojedou a bude to spíš boj o přežití... Nakonec se ukázalo jako dobrá volba.
Rozjíždění odfláknu, studený start mi nevadí a jdu si pohlídat místo zhruba v páté lajně hobíků. Přede mnou 2 závodnice z Training & Food (jedna z nich je Jana Žídeková, několikanásobná vítězka a moje kategorie). Zdravím se s Michalem Kubínem z Rohozce, ten mě povzbudí hláškou "to jsem nevěděl, že jezdíš i bajky...". V duchu počítám, že letos sedím na bajku tak popáté, z toho jedna Jičínská 50 a pak asi 3 krátké závody, jinak nájezd nula. Ale moc se z toho nehroutím, důležité je dojet v pořádku (aspoň pro ty body do Šlapky, proto to přece všechno dělám).
Odstartováno, serpentiny po asfaltu z náměstí, nesmotat se s pak už výjezd nad Jablonné, kde po ca 3 km odbočujeme z asfaltu do terénu a tam už zůstaneme zbylých 97 km. Hned při nájezdu do kopce míjím obě soupeřky, nějak mi přijde, že nejedou, ač jsou to top bajkerky. Ale asi ten asfalt, však ony mi ukážou za chvíli v terénu. Jedu v klidu, žádné špičky, to mi na těch bajkovych závodech přijde pořád zvláštní, že tu nezažívám po startu ty intenzity co na silnici. Prostě taková docela pohodička. V terénu jsem opatrná. V bahně nemám zkušenosti, tak sjezdy nerozjíždím, ale ani moc nebrzdím, strašně to plave, tak jen přibržďuji, hledám dobrou stopu a koriguji přední kolo. Vidím i před sebou, jak to zkušenějším jezdcům ustřeluje. Někde na 20km mě dvojice netrpělivých předjede na singlík, kde nás i pořadatelé krotí, že tam jsou v bahně a trávě volně šutry, no a oba přímo přede mnou lehají a já jedu dál. To mě utvrzuje v myšlence nikam nepospíchat, jet si svoje maximum do kopce a sjezdy radši pomalu a volit správnou stopu. S touhle taktikou sjíždím i obávaný Hvozd bez vyšlápnutí, zatímco vloni v suchu jsem ho tlačila jak nahoru, tak i dolů. Nevím, jak velkou roli v tom hraje, že mám od bláta vše, včetně zorníku brýlí a tudíž moc nevidím na cestu a jedu, kde bych jinde sesedla, ale taktika vychází. Za Hrádkem mě předjíždí duo cyklistů, v nichž v jednom poznám Lukáše Bauera, dres byl sice už víc hnědý než bílo-červený, ale POC helma ho prozradila, navíc jsme se ho na přímo zeptala, jestli je to on. Potvrdil, tak hned vzpomenout na Kolíkáčovu radu a na dalších 15-20 km je zahákuji. Pak chyba, vjela jsem po stehna do louže/rybníka a než z něj vyplavala, duo mi odjíždí (toho mladíka z dvojice jsem pak předjela na Luži, ale Lukáše už ne, to je prostě jiná třída). Bidon od bahna, že už se mi z něj moc pít nechce, naštěstí na trase asi 5 občerstvovaček, první 3 projíždím jen chytnu pití, na posledních už žadoním i o gely. Na Luži mi podává pití dokonce jedna moje bývalá studentka, tak i na trati člověk zažije milé setkání.
Za Luží cedule 80 km za mnou, 20 km přede mnou. Začínám věřit, že by vítězství v ženách mohlo klapnout, když mě za celou dobu žádná nedojela, naopak já předjela už asi 3 ze 7 Elitaček, co startovaly s časovým odstupem před hobíkama. Ale v duchu si pořád říkám, neraduj se, víš jak to dopadlo v Jičíně, kde 3 km před cílem přišel defekt na místě neopravitelný. Posledních 10 km je víceméně zkopce, jen jak pořád prší, přibývá bahna a jsou tu úseky rozvorané od lesáků, kde jsem ráda, že jde tlačit a boří se to po lýtka do bahna. Tretry pak nejdou pořádně oklepat a nacvaknout, 5 km před cílem už řetěz řachtá tak, že mám pocit, že s každým dalším šlápnutím se už pod nánosem bahna přestane úplně točit. A taky že jo, 4 km do cíle a zásek. Koukám, co se děje, nahodím spadlý řetěz, ale chybí kus vodítka u kladky, proto vypadl, nemá ho tam co ze stran podržet. Materiál asi pod nánosem bahna nevydržel...kousek blátem běžím, pak zkusím řetěz na kladku nasadit, i když zase za chvíli vypadne, ale nějak takto koloběhem poslední kilometry dorazím. Chce se mi brečet, ale v nejkrutějších chvílích vzpomínám na své druhé já a další Orange, jak teď borci někde šněrují v dešti na Pražskou a nevzdávám. Sice jsem zde opět hodně ztratila, ale jentaktak to vyšlo, že mě žádná soupeřka nestihla předjet.
A já si tak splnila jeden ze svých dřívějších snů, vyhrát jednou Malevil... Navíc na bedně jsme i s Šárkou že Splavů, takže taková sešlost od Mácháče a o to větší radost. Šárka v životě takhle dlouhou trať nejela, tak jí patří o to větší obdiv, že to zvládla v takových extrémních podmínkách.
Doma zjišťuji škody na majetku i na těle. Kolo bude muset zas do servisu, bylo tam od Jičínky dodnes, tak ho tam zas vrátím a půjčím si ho na nějaký další závod. Oblečení asi hodinu odbahňuji ručně v kyblíku s vodou, než se odvážím dát to do pračky. Na hlavě boule, helma pomuchlaná, na nohou podlitiny a hematomy, že vypadám jak oběť domácího násilí a přitom netuším, kde jsem k tomu všemu přišla...asi se zas vrátím k silničce a na Malevilu možná za rok...